Zelená, zelená, zelená

Jaro je v plném proudu a my si konečně můžeme dopřát zelenou. Ty desítky odstínů zelené jsou fantastickou pastvou pro oči. Ale právě v tomto čase si můžeme pochutnávat i na tom nejčerstvějším zeleném jarním lupení.

Proto venku na zahradě, na louce i v lese se opět proměním na kozu. Tentokrát ne na horskou asuánskou (více článek Vysněná Sněžka), ale na českou domácí. Jsem přesně tak mlsná a mezi tím vším býlím si vybírám jen ty nejlepší kousky. Nejmladší křehoučké lístečky.

Na zahrádce mi už pěkně vyrostl špenátu, proto uždibnu lístek, dva, tři,… deset a slupnu. Začínají dozrávat ředkvičky a já, rohaté stvoření, si pochutnám nejen na pěkných růžových bulvičkách, ale dám si líbit i nejmladší středové lístky. Pomalu ochutnávám i rukolu. Kdo ji má rád pro její ostřejší aroma, musí si ještě chvíli počkat, až nabere na síle. Ovšem jako ochutnávka v rámci snídaně či svačiny, proč si nedopřát. A za nějakou chvíli budou i klasické saláty. Můj nejoblíbenější „král máje“ si v letošním poměrně chladném jaru libuje. A za nějakou chvíli si budu libovat i já.

A jak zahradou kráčím, dostávám se k jahodám. Ne že by byly zralé, ale jako velmi dobrý soused  mi mezi jahodami již z dálky mává svými šťavnatými výhonky naťová petrželka. Zůstala mi tam z loňska a krmila mě zelenou i přes celou zimu. Takový je to otužilec. Nemohla proto chybět ani na vánočním stole v bramborovém salátu.  Teď na jaře je proto už tak nádherně bujná, voňavá a nadupaná vitamíny a minerály. Jen utrhnout a žvýkat nebo nakrájet a sypat do různých polévek, pomazánek či zapékaných pokrmů. Je to skutečná „zelená královna“ s obrovskou zdraví prospěšnou silou a měli bychom ji jíst po kilech. No prostě: kdo ji ještě nemá, musí ji mít. Je na zahrádce vcelku nenáročná, daří se jí kde tu, uvítá zálivku a jak jsem předestřela výše, s jahodami vyloženě souzní. S pěstováním v samozavlažovacím truhlíku na minibalkónové zahrádce nemám vlastní zkušenost, ale tipla bych si, že se jí bude líbit i tam. A třeba právě s jahodami vám udělá parádu. Navíc bude  vaše vlastní a pěkně po ruce. Jestli to někdo v samozavlažováku zkusil čí zkusí, dejte mi, prosím, vědět (info@tvorimesirealitu.cz). Ráda se o pěstební poznatek obohatím a podělím s ostatními.

Zahradou popocházím dál a nemůžu minout šalvěj a bazalku. Holky moje, dělají mi velkou radost. Pasu se na nich očima i jazýčkem. Bazalka je pro mě na přímou ochutnávku příliš aromatická a chlupatá, nechávám si ji proto až k rajčatům do letních salátů, na sušení nebo pro tepelné zpracování. Zato šalvěj, tu ochutnat můžu hned. Dám si záležet, ať uždibnu kousek středového srdíčka. Rostlince to jen prospěje a odvděčí se mohutnějším keříkovitým vzrůstem.

bvb

Na zahradě je toho samozřejmě mnohem víc zeleného k snědku, než jsem dneska ochutnávala. Však to znáte – pažitka, libeček, naťová cibulka, medvědí česnek, atd. Ale já už otvírám branku a vyrážím pěšinkou mezi okrajem lesa a loukou. Tady je to totiž druhově nejpestřejší. Ekologové tomu učeně říkají biodiverzita, nebo-li lesoluční mišmaš. A srdce mojí vnitřní kozy zaplesá. Pampeliška, sedmikráska, řebříček, jitrocel, kontryhel, ale i jemné lístky buku a dubu. Slyšíte dobře. Z kozy je pak sice trošku žirafa, ale pasu se i na dřevinách.Ty nejmladší lístky buku nám totiž po chvilce žvýkání dají jemně kyselkavou chuť podobnou šťovíku a ty dubové jsou zase nádherně chrumkavé a křehounké jako salát. Ovšem s přibývajícím jarem a létem hořknou. Takže jestli chcete ochutnat, tak pokud možno hned.

Vidíte? A už jsem zase v lese.

Ono totiž není divu. Bylo zjištěno, že po několika hodinách přirozeného volného pobytu v přírodě (nejlépe v lese), bez mobilů či jiných odvaděčů pozornosti, se nám až pětinásobně zvyšuje aktivita imunitních buněk první obranné linie, tak zvaných přirozených zabijáků. Jde o tzv. NK buňky, což je odvozeno z anglických slov Natural Killers. A právě tyto NK buňky nás chrání před nejrůznějším nebezpečím, a to dokonce i před zhoubným bujením či jinými „chronickými“ či „civilizačními“ chorobami.

Pokud svou hlučnou mysl ztišíme a svoji pozornost zaměříme jen na okolní přírodu, začneme ji plně vnímat (třeba i ochutnávat) a zároveň se jí poddáme, otevíráme tím své srdce. A protože srdce a mozek spolu neustále komunikují, jakmile se naladíme na přírodu, mozkové vlny se automaticky dostávají do hladiny alfa. Už tedy nejsme ve vlnách beta, kdy zaměstnáváme jen rozumovou složku, kdy stále něco řešíme, vymýšlíme a při tom spotřebováváme velmi mnoho energie. Nene, ba právě naopak. Energii ve vlnách alfa nabíráme a naše tělo se zároveň dostává do relaxačních, meditačních až léčebných procesů.

V Japonsku tuto léčebnou terapii (šinrin-joku) dokonce předepisují i lékaři.

U nás v české kotlince nemusíme čekat, až nám něco takového předepíše lékař. Jsme totiž moudří a zodpovědní sami k sobě, přírody si vážíme a zároveň ji milujeme. My totiž víme, že jsme její nedílnou součástí. A na zelenou, na tu jsme učinění experti. Tu si umíme vychutnáváme všemi smysly.

Dobrou chuť a přeji Vám krásné zelené dny.