Cyrilometodějská pouť aneb z turisty poutníkem

Bylo nebylo, dávno tomu, ještě za doby, kdy jsem žehlila…

A právě jedno takové neradostné odpoledne jsem stála za prknem, s košem prádla po levoboku, sklenkou rozpitého piva po pravoboku a zapnutou televizí frontálně před sebou. Znáte to. Nutná kulisa, aby se člověk neukousal nudou, bez jakéhokoliv očekávání kvality. Žehlím si, žehlím a tu najednou mi do uší brnkne velmi zajímavý příběh.

Jde o jakéhosi pána, něco mezi 50 – 60 lety, kterému lékaři diagnostikovali rakovinu s prognózou 3 měsíců života. A tento pozoruhodný člověk namísto toho, aby se totálně zhroutil, vzal batoh, pořádné boty, něco málo peněz do kapsy a vyrazil. Šel. Jen tak. Den co den, bez cíle, bez ohledu na počasí se toulal krajinou. Přespával, kde se dalo, kde ho zrovna nohy donesly a zastihla tma. Vyprávěl, že jednou navečer se dokonce přihnala strašlivá bouřka, živly řádily a on se celou noc choulil někde v malinké kapličce – v Božích mukách sám v poli. Nespal a děkoval tam nahoru, že mu do cesty bylo sesláno takovéto přístřeší.

Vyprávěl, že toulání miloval jako malý chlapec a celý život si sliboval, že takhle „nalehko“ někdy určitě vyrazí. A najednou zjistil, že už nemá čas. Zato měl obrovskou  touhu si to alespoň jednou v tomto životě zažít. Proto zvedl hlavu, zamával a šel.

A každý den na cestě věnoval pozornost jednomu člověku. Ve svých myšlenkách s ním trávil od ranního rozbřesku až do setmění. Měl čas. Vzpomínal na všechno pěkné, co spolu zažili. Omlouval se mu za věci, na které nebyl zrovna pyšný, kterými mu mohl ublížit. Na druhou stranu mu pak s pochopením odpouštěl jeho prohřešky vůči sobě. A děkoval mu, že spolu mohli pobýt, že se mohl od něj něčemu naučit. Šel, vnímal přírodu, vesmír, kráčel k sobě, ke své nejhlubší podstatě. Šel, radoval se a děkoval za každý den.

Po třech měsících si řekl, že to je zvláštní, že tady ještě vůbec může být. Bez bolestí, bez příznaků. Vrátil se domů a odebral se k lékaři. A světe div se. NIC. Byl čistý. Nádor prostě zmizel…A já stála v úžasu, s žehličkou v ruce, s povislou bradou a jen si pomyslela: „Óóó, jak skvělá terapie. Jak silná je moc vesmíru, přírody, člověka.“

Prádlo jsem dožehlila a jelikož tento příběh nebyl pro mě zrovna aktuální, byla jsem zdravá jako rybička, zavál ho čas…

Ovšem párkrát luplo v orloji a já najednou sama musela čelit nečekané onkologické diagnóze. Tak, a co teď? Jako by se rázem zastavil čas a já lusknutím prstů vystoupila „z procesu“. Najednou mělo všechno jiný rozměr a každičký den byla pro mě jedna velká budoucnost. Dál jsem nedohlédla a ani dohlédnout nechtěla. Byla jsem šťastná v každém jednotlivém dni. Byla jsem vděčná za ten čas, co mi byl dán.

Udělala jsem si pořádek v hlavě, vymetla každý kout, rekapitulovala, přerovnávala a říkala si, co vlastně bych ještě v tomto životě opravdu chtěla okusit a zažít. Co jsem si slibovala a ještě neudělala. A právě v těchto niterních chvílích se mi znovu vynořila vzpomínka na výjimečný příběh muže se srdcem tuláka. Ano. To je ono. Slíbila jsem si, že až to bude alespoň trošku možné, vyrazím na pouť. Budu mít vítr ve vlasech a nebe nad hlavou.

Opět přešel nějaký ten měsíc, novotvar byl na ústupu a já se cítila i po fyzické stránce docela fit. Se svým plánem, vzít batoh a jít, jsem se svěřila dvěma holkám do nepohody a ejhle, plán na Cyrilometodějskou pouť byl během jednoho společného popíjení čaje na světě. Z Pusteven, přes Radhošť, Svatý Hostýn, Zlín, Napajedla až na Velehrad. Nebo-li Beskydy, Hostýnské vrchy, Chřiby. Znělo to více než slibně 🙂

Putování, zážitky, poznání, uvědomění. Nádherný koktejl, který nás cestou čekal, myslím, předčil všechna naše očekávání. Putování po hřebenech s krásnými výhledy, k tomu podzimní sluníčko na loukách i v barevných lesích, pro změnu jeden deštivý den, večeře mezi jeptiškami, studánky snad s živou vodou, poležení v trávě, kafe „seslané z nebe“, kolem Baťova kanálu na kole a to vše umocněno povznesenou náladou a stálým úsměvem na rtech.

Ovšem na inspiraci od pana z televize jsem nezapomněla. Naopak. Skutečně denně jsem putovala nejen se svými přítelkyněmi z masa a kostí, ale i virtuálně s ostatními, kteří mi přicházeli na mysl. A při tom všem jsem pochopila, že z turisty jsem se zcela přirozeně stala poutníkem.

MILUJI TĚ    –    OMLOUVÁM SE, PROSÍM, ODPUSŤ MI    –    ODPOUŠTÍM TI    –    DĚKUJI TI

Jednoduchá a přitom tak očišťující slova. Řekněte si je ještě jednou ve vztahu k někomu konkrétnímu, blízkému.
Popřemýšlejte a nechejte je působit.

MILUJI TĚ    –    OMLOUVÁM SE, PROSÍM, ODPUSŤ MI    –    ODPOUŠTÍM TI    –    DĚKUJI TI

Mají ohromnou moc, viďte? Otevírají mysl i srdce k novým možnostem.
Učí být láskyplným a šťastným vůči sobě i druhým.
Učí být ve vztahu bez závislosti na někom druhém, protože žádný vztah není zárukou, klíčem ke klidu, ke štěstí, spokojenosti a lásce. To vše si musí každý člověk vytvořit nejprve sám v sobě, pak ve vztahu ke druhému a následně si tento vztah neustále opečovávat a hýčkat. Třeba i těmito čarovnými slovy.

Mají tak velkou moc, že naše vědomí posouvají do hladiny lásky (více článek Mapa úrovní vědomí).

Ovšem jestliže se spojí putování fyzické s putováním po vlastní duši, začnou se dít zázraky téměř jako mávnutím kouzelného proutku.

A tomu věřte. Nebo ještě lépe, pojďte to rovnou zkusit 🙂