Proč jsem začala psát blog?

Asi bych měla začít od začátku. Takže několik střihů v čase…

Jsem malá holčička v první třídě, typický introvert. Ráda courám po zahradě, objevuju svět různých hmyzáků, žouželí a miluju vyprávění vymyšlených příběhů svého dědečka. Dětské knížky a pastelky jsou mí největší kamarádi. Ve škole jsem pak nejlepším čtenářem ročníku.

Čas běží. Jsem na střední škole a byť jsem klasický pubertální lajdák, velmi ráda čtu a to i doporučenou četbu. Se čtenářským deníkem tudíž nemám problém a slohovky píšu s chutí. Naše paní učitelka vypráví o spisovatelích velmi poutavě, ale kdo se to má učit? Zřejmě proto mi při jednom zkoušení, kdy to s mými znalostmi není zrovna růžové, prorokuje: „Z tebe nikdy spisovatel nebude.“ „A proč ne?“ vzdoruje ve mě ten můj puberťák.

Život skutečně pokročil. Jsem vdaná, se dvěmi dětmi a v zaměstnání mimo jiné sepisuju zprávy z provedených šetření. Je to poprvé, co si vzpomínám na učitelku ze střední a říkám si: „Spisovatel sice nejsem, ale psaní mě v podstatě živí.“ A musím říct, že i baví. Zároveň mi však má starší kolegyně (zdravím Aničko) poprvé říká něco v tom smyslu, že mám v sobě jakési světlo, které umí v lidech probudit radost. Že radost rozdávám a že je mě tady mezi papíry škoda.

Oslavu padesátin mám už několik let za sebou a do rukou se mi dostává můj první, zatím nepopsaný, deník. Na přebalu má napsáno skvělé motto: „Žijte příběh, který chcete vyprávět.“ Do psaní poznámek a zajímavých momentů se pouštím hned a s chutí. To ovšem netuším, co mi život chystá.

Diagnóza rakovina

Život se mi mění zásadně a já do svého deníku skutečně zaznamenávám všechny své vnější prožitky, vnitřní emoce, prosby, motlidby, ale i zkušenosti a informace, které ke mě začínají přicházet. Psaní mi pomáhá udělat si úklid v hlavě tak, aby uzdravení mělo prostor. Aby bylo vítáno.

Byla mi dána milost

Zázrak. Po necelém roce od oznámení onkologické diagnózy jsou výsledky lékařských vyšetření skvělé. Úplná remise nálezu. Díkybohu. Jsem šťasná, ale pokorná zároveň. Byla mi dána milost. Svou cestu sdílím s nejbližší rodinou, ale i se svými blízkými přáteli/přítelkyněni. Mnoho z nich mě začíná nabádat, ať o všechny své prožitky i nabyté zkušenosti se podělím dál.

Moje cesta může pomoci druhým

Atˇnapíšu knihu nebo ať dělám besedy, semináře, přednášky. Prostě ať si to nenechávám pro sebe, neboť moje cesta může pomoci druhým. Když se tato kladná zpětná vazba vrací i od lidí, kteří mým životem jen prochází, mé rozhodnutí uzrává. Pokusím se vystoupit ze své komfortní zóny a pokusím se psát blog.

• Budu psát pro všechny, kteří aktuálně čelí zprávě o těžké nemoci a mají odvahu „se léčit“, nikoliv jen „být léčeni“.
• Pro ty, kteří jsou už na cestě plné úžasných změn a hledají novou inspiraci a naději.
• Budu psát pro všechny, kteří ve svém životě cítí nutkavou potřebu změny. Poslouchejte, je to volání vaší duše.

A kdyby můj přístup k životu pomohl byť jednomu člověku, mé psaní bude mít smysl.

Vím, že to nebude lehké, ale těším se.

A zároveň se dopředu omlouvám, spisovatel nejsem 🙂