Už jste někdy přemýšleli, na jakých úrovních probíhá léčení?

Pokud je člověk zdravý a nic mu nechybí, nemá ani proč o tom přemýšlet. Jiná situace nastává, když má „démona“ v zádech a hledá všechny způsoby, jak by si jen pomohl pomoci. Začnu tedy od toho nejhrubšího zrna:

1/tělesná schránka člověka. Tady se tělu pomáhá, řekla bych, čistě mechanicky. Člověk je zde chápán jako stroj, který se opotřebovává a je nutno jej opravit. Klasická medicína je v tomto ohledu na mimořádné úrovni, kdy za podpory techniky se provádí špičkové operativní zásahy. Určitě zde patří i radioterapie/ozařování. Do této oblasti péče o tělo můžeme však zahrnout i zručné maséry, fyzioterapeuty, apod.

2/biochemie člověka. Tady přichází na řadu byliny, bylinné preparáty i umělé chemické látky farmaceutického průmyslu – pilule, masti, roztoky, umělá výživa, v našem případě i chemoterapie atd. Člověk je vnímán jako chemická laboratoř. Zařadila bych zde i výběr potravin a způsob stravování.

3/člověk jako energetická bytost. Tato filozofie a způsob pohledu na člověka pochází z Asie, nicméně ji v dnešní době zastává více než 1/4 lidstva. Podle tohoto náhledu si člověk v sobě nese 5 hlavních energií a pokud se tyto nacházejí v rovnováze, člověk je zdravý. Patří zde například tradiční čínská medicína, jóga, čchi kung, tai chi. Člověk je ovlivňován energetickým způsobem. Do této „energetické“ kategorie bych určitě přiřadila i léčebnou energii kamenů, stromů, atp.

4/člověk jako informační bytost. Tady se už dostáváme do oblasti duchovního léčení, kde není potřeba žádné chemické látky či energie. Člověka léčí „jen“ informace/nosič informace. Jako příklad zde patří homeopatika, jejichž stupeň zředění (stupeň potence 25-60) je tak veliký, jako bychom do vod oceánu kápli jednu kapku účinné látky. A přesto účinkují. Při léčení tedy působí jedině informace, která je do těchto homeopatik vložena. Na stejném principu fungují placebo léky.

5/duchovně-duševní obraz člověka. V této praxi se již nepodává ani žádný „nosič informace“. Vše nezbytné pro léčení člověk získává pomocí práce s vlastním vědomím, z komunikace vnitřního já/duše napojené na něco, co nás přesahuje (universum, Bůh, vševidoucí JÁ, vesmír – jak jen chcete). Mimo jiné se zde používají techniky na prohloubení soustředění, vizualizace, meditace, práce s dechem. Tady jsme již v oblasti sebeléčení.

Obdobným způsobem popisuje 5 obrazů člověka Clemens Kuby ve své knize „Zázračné léčení“ a popravdě, i když škatulky úplně nemusím, toto členění mi přišlo pro základní orientaci velmi přehledné a srozumitelné. Viďte…

Sama za sebe mohu říct, že člověka vnímám celistvě/komplexně a mám nejraději, když se mohu pohybovat jaksi „mezioborově“. To pak téměř vždy vzniká velmi bohatá směs s velkou přidanou hodnotou (synergický efekt, kdy 1+1=3).

Takto utříděné informace ke mně dorazily v době, kdy jsem již svou cestu k uzdravení krůček po krůčku, den co den, prošlapávala a praktikovala někdy až „jemný šamanismus“. Prostě komplexně a „mezioborově“.

Pro radikální radiochemoterapii jsem se rozhodla po hlubokém zvážení všech okolností, s plným vědomím možných následků, ale zároveň s přesvědčením, že mi tato léčba pomůže „useknout drápy obludě, která po mě jde“. Odstranit tu špičku ledovce, která je viditelná nad hladinou. Součástí rozhodnutí však bylo i mé vnitřní přesvědčení/vnitřní nastavení, že svou myslí s dalšími podpůrnými praktikami dokážu negativní stránky tohoto postupu do značné míry eliminovat a že se z této „destruktivní léčby“, tak říkajíc, rychle otřepu.

Proto jsem zároveň šla mnohem hlouběji, až do oblastí léčení, které zasahovaly „ledovec pod hladinou“, sahaly k příčinám problému, k jejich čištění a přenastavení tak, abych své uzdravení vědomě co nejvíce podpořila. Abych co nejvíce posílila či rozdmýchala životodárnou energii a abych už trvale zůstala zdravá (mé nové motto zní: chci umřít zdravá, šťastná a v devadesátidevíti 🙂

Přátelé, abychom změnili svůj obraz člověka, abychom ke svému léčení a vlastně ke svému životu obecně přistoupili mnohem víc aktivně a vědomě, nepotřebujeme v podstatě nic. Tedy kromě překročení vlastních předsudků a zaběhaných dogmat – jak se máme chovat, co máme dělat, co se od nás očekává, jak se máme cítit, co si máme myslet, čemu máme věřit, atd.

A nejúžasnější na tom je, že nemusíme čekat, až nám bude ouvej. Můžeme začít hned. Je to náš vnitřní svět a nikdo nám tuto přeměnu nemůže vzít ani zakázat.

Primární je sami sobě/své duši naslouchat, co nám vlastně říká, co vlastně v jádru chceme, co je náš skutečný životní plán. U toho být sami k sobě maximálně upřímní a pravdiví, naplnění sebeláskou (nenechat si ubližovat, vymezit si hranice) a mít trochu té odvahy k činům, které se od nás skutečně nečekají, ale dělají nám radost u srdce a úsměv na tváři.

Vždyť my sami jsme stvořením i stvořitelem zároveň.