Koronavirus jako pobídka ke změně

1.ZASTAVENÍ

Podzim 2016. Kráčime pěšinkami v Himalájích. Patnáctidenním trekem okolo Manaslu (8163m.n.m) si plním svůj dětský sen – podívat se do Tibetu. Tedy skoro. Nepál není Tibet, nicméně jdeme i vesničkami tibetských utečenců. Hory, řeky a příroda vůbec jsou fascinující!

Co mě však absolutně a zcela nečekaně zasáhne, je život zdejších lidí.

Malí, snědí, usměvaví. Procházíme často i jejich dvorečky a při každém kontaktu s nimi sálá z jejich očí poklidná radost a vlídnost. Jsou pracovití, ale nikam se neženou. Vědí, že den má 24 hodin a chod života svůj řád. Žijí plně v souladu s přírodou, s Bohem.
Láska a dobrotivost je tak citelná, že se snad dá i krájet.

Je to moje první zastavení po dlouhém čase, kdy skutečně konfrontuji svůj současný život s životem zdejších. Patnáct dnů na treku, vytržená od všeho zaběhaného, přemítám, ale v tuto chvíli snad ještě ani nevím proč. Vždyť jsem v životě spokojená, nemám si na co stěžovat. Jediné, co mi snad chybí, je čas.  A v poklidném toku každodenního zdejšího života začínam mít pocit, že mi život protéká mezi prsty. Že vlastně nemám čas žít.

2.ZASTAVENÍ

Jaro 2019. Onkologická diagnóza. Totální kotrmelec, pořádný kopanec. Něco je v mém životě hodně špatně a otázky, se kterými jsem si
na treku jen tak pohrávala, najednou řeším zcela zásadně, upřímně a do hloubky. Žiju svůj život skutečně podle svých představ? Jsem skutečně šťastná? Kde musí přijít změna? V jaké oblasti mého života? S diagnózou v patách není čas, ztrácet čas.

Je nejvyšší čas na změnu. Je čas žít.

3. ZASTAVENÍ

Předjaří 2020. Začíná se významně šířit koronavirus. Epidemie přerůstá v pandemii. Lidé zůstávají doma, jsou vyhlášena omezení. Z mého pohledu jasná výzva. Co pozitivního nám koronovir nabízí? Jaký dar nám může přinést?

Již dlouhou dobu mám pocit, že se až příliš soustředíme na „sílu buňky, sílu těla“, ale zcela opomíjíme „sílu našeho vědomí“. Analogii můžeme nalézt v naprosto triviálním příkladě. Stejně jako naše auto potřebuje kvalitního šoféra i naše tělo (byť vytrénované, zdatné, nadupané vitamíny) potřebuje vědomí/mysl jako svého řidiče. Je to však oblast těžko měřitelná, těžko uchopitelná, proto je (zatím) v technické civilizaci západního světa tak opomíjená (více v eBooku, který chystám).

Tento čas, který nám všem do života pandemie přináší, můžeme krásně využít pro zamyšlení se nad tím, co vlastně v životě doopravdy chceme, co je pro nás důležité a jestli tím směrem skutečně kráčíme. Koronavirus tak může být prostředek k naší proměně.

Pro začátek zavzpomínejte, co všechno vám v životě dělá radost a podívejte se i do svých dětských snů. Jsou tam totiž ukryty poklady. Podívejte se směrem, kde se ukrývá vaše vášeň. Protože tam, kde je vášeň, tam je i radost, tam je vaše duše doma.

Je to jen a jen na nás, jakou životní realitu si vytvoříme. Nic nemusíme, ale všechno můžeme.

Nenechme sebou vláčet. Pokusme se ze života odstranit aktivity, které nám berou energii a zařaďme ty, při kterých jsme „flow“. A nemusí to jít radikální cestou, jako v případě rakoviny. Tady je dán prostor i pro malé krůčky, které mohou po čase znamenat obrovskou změnu.
Je to jako plavba v oceánu. Vychýlení kormidla, byť jen o jeden stupeň, po nějakém čase znamená doplutí do zcela jiného cíle.

A pamatujme: „Vytváříme svou realitu tak jistě, jak ji vnímáme.“

Přeji všem krásné, proměnou protkané, jarní dny.