Vysněná Sněžka

Máme pondělní ráno 2. března a s kamarádkou Věrkou vyrážíme na pár dní na Pomezní Boudy do Krkonoš. Věrka je sporťák tělem i duší a obě milujeme hory na všechny způsoby. Občas
si i vyslechneme, že jsme „kozy horské asuánské“, což ovšem bereme jako nejvyšší uznání.  Krkonoše mám od Věrky slíbeny už nějaký pátek, tak jen doufám, že počasí bude přát a pustí nás
i na nejvyšší vrchol – Sněžku.

Minulé léto bylo pro mne díky podstupovanému onko léčení (radikální radio-chemoterapie) kapku složitější. Ale procházkovala jsem, jak jen to šlo, co nejvíc pobývala venku na zahradě, odpočívala ve stínku na lehátku, pospávala. A snila 🙂

Víte, sepsala jsem si seznam činností, které mi přinášely radost, ale které se mi během času ze života nějak vytratily a navíc připsala i dosud nesplněná přání. Prostě vše, co by mi v tomto životě udělalo radost a co bych ještě chtěla zažít.

No a na nic jsem nečekala a v rámci možností a momentálního zdravotního stavu jsem si začala dopřávat. Všechny ty dny jsem si lemovala třeba i jen zdánlivými drobnostmi. Jako to dělají děti. Například jsem se brzy ráno vyplížila z postele a bosa, ještě v noční košili, jsem se jako blázen houpala na houpačce, zpívala si, s přivřenýma očima cítila vítr ve vlasech a nasávala probouzející se ráno. Skvělý začátek dne. Ještě teď se usmívám a je mi tak nějak blaženě na duši.

V těžších chvilkách, kdy mi moje tělo jasně říkalo: „Odpočívej“, jsem si se zavřenýma očima, ale v bdělém stavu vizualizovala chvíle budoucí.

A to byl i případ výšlapu na Sněžku. Opakovaně jsem si představovala/vizualizovala, jak kráčim mezi stromy pěšinkou hřebenovky, zhluboka dýchám a se sluníčkem v zádech se kochám nádhernými výhledy.  Všechno bylo téměř skutečné, jako bych byla vtažena do nějakého filmu. Vyplavily se hormony radosti a bylo mi z toho skvěle na těle i na duši.

Vizualizace je velmi mocná technika a může do života přinést mnoho pozitivního, včetně podpory či návratu zdraví. 

Ale zpátky ke Sněžce. Je to tady!  Sedm měsíců po ukončení „destruktivní léčby“ (druhou fází léčby je pak hojení 🙂 se chystám na zimní výšlap! Je to pro mě opravdu svátek.

Na pohorky navlékáme nesmeky, do rukou bereme trekové hole a vyrážíme s plánem jít hřebenovku po česko-polské hranici (po modré).
V naprosté pohodičce šlapeme, povídáme a užíváme si čerstvě napadlého snížku, který ve spojení se sluníčkem vytváří až pohádkové obrazy. Ještě kousek do závěrečného „krpálu“ a najednou stojíme na vrcholu. 1602 m. n. m.

Jsem celá šťastná a děkuji životu, že mám tu sílu opět chodit po horách. Děkuji tam nahoru, že jsem dostala milost. A děkuji Verunce, že s ní tady můžu stát a koukat do kraje.

Dáme čaj, polévku a v povznesené náladě scházíme směrem k Růžohorkám, kolem „Sargasovek“ a Ptačího vrchu do Malé Úpy. Odtud ještě cca 2 km do kopce zpátky ke kostelu na Pomezní Boudy. Skvěle prožitý den končíme v hospůdce, kde před večeří si dopřejeme sklenici výborného točeného pivka.

Lidičky, sněte a plňte si své sny.

A pamatujte, pohyb je život 🙂

 

 

Miluji svůj život ještě víc, než kdy dřív. Moje sdílená cesta od onkologické diagnózy ke změně a uzdravení je inspirací a nadějí pro všechny, kteří čelí podobné životní situaci a mají odvahu pro změnu. Ukážu vám svoji cestu tak, aby posloužila i vám. Můj příběh si přečtěte zde
  • Jako DÁREK pro Vás eBook ZDARMA

    Získejte několik osobních zkušeností a rad pro úplný začátek cesty s onkologickou diagnózou.

  • Nejnovější články
  • Kategorie